Odpovědnost statutárních orgánů v rámci insolvenčního práva

               Odpovědnost chápeme v právu jako nástup sekundární právní povinnosti určitého subjektu při porušení právní povinnosti primární. Primární právní povinnost buď trvá nadále vedle právní povinnosti sekundární, anebo je nahrazena právní povinností sekundární, podle povahy odpovědnosti. V insolvenčním právu rozlišujeme odpovědnost statutárních orgánů dlužníka a odpovědnost statutárních orgánů věřitele.

               Statutární orgán dlužníka je právně odpovědný při nepodání insolvenčního návrhu, pokud k tomu byl  povinen a to tehdy, dozvěděl-li se nebo se měl při náležité pečlivosti o svém úpadku dozvědět. Tuto povinnost má podle § 98 insolvenčního zákona i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku. To neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Nicméně podání insolvenčního návrhu dlužníkem při hrozícím úpadku je pouze dispozičním úkonem dlužníka a podat ho může a nemusí.  Pokud je každý z členů statutárního orgánu oprávněn jednat samostatně, tak má také každý sám povinnost podat insolvenční návrh. Povinovaní členové statutárního orgánu, který insolvenční návrh nepodal, mohou být činěni odpovědnými věřiteli za škodu nebo jinou újmu způsobenou nepodáním insolvenčního návrhu. Podle povahy statutárního orgánu je odpovědnost buď individuální nebo členové statutárního orgánu odpovídají společně a nerozdílně. Škoda nebo jiná újma způsobená v tomto případě věřiteli spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Podle § 99 odst. 3 Insolvenčního zákona se statutární orgán odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou věřiteli nepodáním insolvenčního návrhu  zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

               Dále je z dikce zákona možno vyvodit zákonné ručení statutárního orgánu za trvání moratoria. Moratorium je způsobem, kterým se dlužníkovi dává možnost vyřešit své závazky ještě před vydáním rozhodnutí o úpadku.

               Po započetí insolvenčního řízení a po ustavení insolvenčního správce je dlužník povinen poskytnout součinnost při sepisování své majetkové podstaty. U právnických osob se tato povinnost vztahuje na statutární orgán této právnické osoby a na jeho členy, popř. na likvidátora u PO v likvidaci. Tyto osoby mají výše popsanou povinnost i v případě, že jejich postavení ve statutárních orgánech zaniklo v posledních třech měsících před zahájením insolvenčního řízení. Pokud člen či členové statutárního orgánu součinnost neposkytují, tak mohou být předvolání k výslechu před soud a případně i před soud předvedeni.

               Členové statutárního orgánu věřitele, který podá na dlužníka insolvenční návrh a následně se úpadek dlužníka před soudem neprokáže nebo je řízení zastaveno z formálního důvodu na straně navrhovatele insolvenčního návrhu ručí za škodu tím způsobenou společně a nerozdílně v případě, pokud společnost své závazky z odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu neplní. Dále viz šikanózní návrh.

Možné odkazy:

předběžné opatření soudu pokud je již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh